Ahojky, dneska jsem tu s oblíbeným článkem o příhodách.
Povím vám můj příběh o tom, jak se zamilovala až po uši.
Takže… můžeme jít na to!
Tuhle písničku si pouštím pořád dokola od té doby, co jsem zjistila, že ho miluju. Dokonale vystihuje moje pocity ♥
Můžete si ji taky pustit jako takovou kulisu ke čtení článku. Možná na vás přenese stejné pocity, jaké mám při jejím poslechu.
P.S. Naschvál budu trochu obecnější, aby se daný princ nepoznal 🙂 Znáte to, svět je malý…
Cizinec
Před pár lety jsem se stala členem jedné sportovní skupiny, kam chodím vícekrát do týdne. S lidmi jsem si celkově sedla, všichni jsme na stejné vlně a máme stejný humor. Je to takové moje bezpečné místo, kde jsem sama sebou.
První rok jsem měla trenérku, která byla vážně skvělá. Postupně jsme se všichni seznamovali, já jsem tam tehdy byla nejnovější přírůstek. Přijali mě dobře, zapadla jsem tam velmi rychle. Na to, že jsem stydlivý introvert, tak jsem i sama sebe mile překvapila. Stud z komunikace opadl a já jsem začala žertovat s ostatními.
Druhý rok jsem chvíli na tréninky nechodila, protože jsem byla na operaci. Po návratu jsem zjistila, že máme trenéra. Ze začátku jsem si k němu hledala cestu, dříve byl jedním z nás. Byl na stejné úrovni a teď zaujímal nadřazenější pozici. Bylo to zvláštní, ale ve sportu zrovna mám ráda změny. Dával nám zabrat takovým způsobem, že jsem ze začátku chodila z tréninku tak rozlámaná, že jsem se bála dalšího 😀 Navíc i chůze po schodech byla extrémně náročná, až tak mě všechno bolelo. Časem si na to tělo zvyklo, takže jsem se začala zlepšovat ne tolik ve fyzičce, ale v technice.
Láska a její druhy
Jak člověk vlastně pozná, že je do někoho opravdu zamilovaný? Znala jsem z minulosti pouze platonickou lásku buďto ke zpěvákovi, anebo k učiteli. Letos, konkrétně na začátku března, jsem zjistila, že jsem se zamilovala. Ano, samozřejmě do něj. Často si před tréninkem i občas během něj povídáme a pošťuchujeme se. Dobírá si mě, když mi něco nejde. Pokud dělám něco blbě, tak mě začne napodobovat a předvede mi to. Nejvtipnější je to tehdy, když si otřu zpocený obličej, on se na mě podívá tím svým způsobem a řekne: „Nebreč,“ a začne se usmívat. Takové chvíle miluju. Svět kolem se zastaví a jsem jen já a on.
Na jednom tréninku jsem se rozcvičovala na zemi za rohem. Když přišel, tak mě zprvu neviděl. Byl takový skleslý. Jakmile ale přišel víc do místnosti a spatřil mě, úplně se rozzářil, okamžitě se narovnal a pozdravil mě hrozně nadšeně. Tehdy se mi zastavilo srdce, jak moc roztomilý to bylo ♥
Těším se na každou hodinu a na to, až ho zase uvidím. Letos se to zlomilo a já zjistila, že ho fakt miluju. Tohle není mně dobře známá platonická láska, ale fakt opravdová. Zná mě tak dobře, že ví moje slabé stránky. Samozřejmě, že se na ně zaměřil. Nutil mě dělat cviky, které mi fakt nešly a já se jim vyhýbala. To díky němu jsem se zlepšila ne o 100, ale o 1 000 %. Takhle vypadá skvělý trenér, donutí mě vydat ze sebe úplně vše a zlepšovat se z hodiny na hodinu.
Nikdy nezapomenu na jednu hodinu, kdy jsme se rozcvičovali. Udělala jsem dřep a dala jednu nohu do strany, abych si protáhla vnitřní stranu stehen. Měla jsem obě paty na zemi, zkrácené šlachy už po operaci nemám. Řekl, že je vidět, že se evidentně nudím. To pár lidí rozesmálo. Po chvíli ještě dodal, že jsem jejich Van Damme 😀 To už lehli všichni smíchy.
Všímám si na něm hodně zajímavých věcí. Třeba je hrozně rád, když je ve skupině s námi s dospělými a ne s mladšími lidmi. Pak je uvolněný a říká jeden vtip za druhým. Z psychologie vím, že když někdo řekne vtip, tak se potom jako první podívá na člověka, na kterém mu záleží, jestli se taky směje. To on dělá fakt často, že se po očku podívá na mě.
Když se nad tím celkově zamyslím, je to příběh jako z románu. Snad i ten můj bude mít šťastný konec.
Protože je jako trenér vážně skvělý, tak mu příští týden dám něco jako poděkování za všechno. Dám mu bonboniéru Merci a k tomu napíšu přání, že mu moc děkuju za všechno. Chtěla jsem tam napsat něco v tom smyslu, že jsem ráda, že tady je. Ale jak to udělat ne moc okatě a lacině?
Bavila jsem se o tom s tetou a ta mi vnukla vážně skvělý nápad. Říkala, že mu můžu na konec kartičky napsat: Merci za to, že jsi. Dám mu ji poslední hodinu, kdy se uvidíme. Kdyby to náhodou nevyšlo, můžu to zahrát do autu, že to je text z reklamy právě na tu bonboniéru. Navíc to může za dva měsíce vyšumět, takže by to bylo příští rok zase normální. Ale já jsem optimista, jak už jsem tu psala, tak věřím ve šťastný konec mého příběhu.