Ahojky, dneska jsem tu s trochu „filozofičtějším“ článkem.
Moje pohádka pokračuje, anebo ne?
Takže… můžeme jít na to!
Tuhle písničku si už od začátku roku pouštím stále dokola. Nejraději ji poslouchám v autě, kdy si ji dám na plné pecky a ještě si k tomu zpívám společně se zpěvákem. Líbí se mi, jak je nejdřív taková klidná, stejně jako samotné poznávání toho druhého, pak se rozjede a nabírá to na intenzitě.
Miluju jí, dokonale vystihuje moje aktuální rozpoložení ♥
Strach z neznáma, anebo z odmítnutí
Strach je náš největší nepřítel. Pamatuju si doby, kdy jsem byla opravdu malá a sestřenice řešila trable se svým přítelem. Bavila se tehdy s tetou, jestli mu má vyjádřit své city. Sice jsem tomu moc nerozuměla, ale svým dětským jednoduchým pohledem na věc jsem jí řekla, ať mu to prostě řekne. Hrozně roztomile se na mě zaculila, ještě teď si ten její výraz vybavím. Nakonec to dopadlo tak, že s ním začala chodit. Následovaly roky společné radosti, kdy jeden druhého miloval.
Mého prince na bílém koni už snad vykreslovat nemusím, to už jsem udělala v minulých článcích. Spíš jsem o dané věci začala přemýšlet z jiného úhlu. Proč se tak bojím přiznat svoje city? Proč mu něco neřeknu? Proč ho někam nepozvu? Proč by on chodil zrovna se mnou? Proč, proč, proč, … Těmito otázkami se trýzním tehdy, když nemůžu usnout. Je to někdy k zbláznění.
Nikdy jsem tyhle city k nikomu dřív necítila. Když řeknu, že na něj skoro vůbec nemyslím, tak lžu. Kdykoli si na něho vzpomenu, tak se culím jako puberťačka. Někdy je hrozně těžké přiznat si, co cítím. Když se někde potkáme, tak se ani jeden z nás neubrání úsměvu. Je to roztomilé sledovat, jak se mu na rtech taky objeví úsměv hned po tom, co se začnu usmívat i já.
Láska
Co je to vlastně láska? Básníci si tuto otázku kladou snad od nepaměti. Snaží se jí popisovat z různých úhlů pohledu, pozitivně, naturalisticky, či romanticky skrz růžové brýle. Byly napsány tisíce, možná miliony příběhů o lásce. Někteří v ní vidí smysl života, jako takové naše předurčení ke šťastnému životu. Jiní ji vidí jako spásu. Já ji vidím jako zpříjemnění každodenního života, kdy se těším, až daného člověka uvidím. Pokaždé, když přijde do místnosti a naše pohledy se střetnou jako v těch romantických filmech, se mi zlepší nálada.
Líbí se mi, jak každý říká to samé. Je to jako taková mantra: „Až to přijde, tak to poznáš.“ Je to docela ironie, nebo ne? Jak to mám poznat, když jsem to nikdy nezažila? Musím i navzdory tomu konstatovat, že jsem to minulý rok poznala. To vzrušení, když je blízko mě. To bušící srdce, které se ne a ne zklidnit. To zastavení času, když se naše pohledy střetnou. Nečekala bych, že s někým zažiju tak intenzivní pocity.
Jedině s tebou bych šla na světa kraj
Věříte na spřízněnou duši? Někdo razí teorii, že každý na tomto světě má dokonalý protějšek. Co když ji nikdy ovšem nenajdete? Může žít na druhé straně republiky, anebo klidně světa. Taky jsem teď někde slyšela, že je možné, že jich je víc.
Nedávno jsme na hodině versologie četli báseň, která mi utkvěla v mysli. Vybavila jsem si ji zrovna teď, kdy je tak těžké dostat své myšlenky a pocity na papír, tedy do textového editoru.
Můj pan Darcy
Je jako můj pan Darcy. Ne pyšný, to vůbec ne, ale tak dokonalý.
