Ahojky, dneska bych vám ráda představila sport, který jsem po letech znovu objevila.
Ráda bych vám napsala o mé dlouhé cestě ke karate.
Člověk nikdy neví, ale třeba i vás zaujme a objevíte v něm krásu tak jako já ♥
Takže… můžeme jít na to!
Ráda bych vám v tomhle článku řekla moji dlouhou cestu ke karate, jak jsem na něj vůbec před 8 lety přišla, jaké byly moje začátky a jak jsem se k němu zase po dlouhé 7leté pauze vrátila.
Moje cesta ke karate
Přemýšlela jsem, kde jsem na něj vůbec narazila. Teta se jako jediná tou dobou pohybovala v bojových sportech, ale ta dělala judo. To se od karate diametrálně liší… Vzpomněla jsem si na jeden seriál, na který jsem se dívala jako malá. Jmenuje se Na parket, Chicago! a v něm obě hlavní hrdinky začaly dělat právě karate. Táta se v tu dobu o něj zajímal, hledal aktivně různé kluby. Vyjádřila jsem se, že bych taky moc ráda chodila. Po pár telefonátech jsme mohli vyrazit na náš první trénink.
Nakonec nás tam chodilo opravdu hodně. Dalo by se možná říct, že i pětina rodiny 😀 Byla tam se mnou sestřenice, bratranec, brácha, táta, mamka a já. Tipovala bych tak 40 dětí. Dospělí měli trénink sami, těch tam bylo okolo 25.
Bohužel se tenhle klub rozdělil na dva, my jsme zůstali v tom původním. Možná jsem taky měla odejít, můj nový trenér, kterého měli jen dospělí, mi nevyhovoval. Učil mě katy (tzn. sestavy technik) tak, že mi nejdřív opravoval detaily a já dělala pořád ty stejné chyby. Nepohla jsem se z místa, neukazoval mi následující techniky, takže jsem v tom měla slušný chaos. Odtamtud jsem odešla, karate mi to na pár let totálně znechutilo.
Nový klub
Po téměř 5 letech, těžší o pár kg, jiné škole a s jiným pohledem na svět jsem si znovu začala hledat klub, kam bych mohla docházet. Šla jsem s tátou na veletrh sportů, přímo na místě jsme se zeptali hlavní trenérky, jestli bychom mohli chodit k ní. Byla nadšená, že už máme oba pásy, já měla tehdy bílý a táta zelený. Nebyli jsme úplní začátečníci.
Na první trénink jsme se šli jen podívat, jak to vlastně u nich probíhá. Trenérka byla jiná a ne ta, které jsme se ptali na veletrhu. Seděli jsme na lavičce a nestačili zírat, kolik se toho budeme muset doučit. Oba jsme snad všechno zapomněli, přes postoje a samotné názvy úderů.
Na náš první oficiální trénink jsme si museli oprášit kimona, podívat se, jak se vlastně zavazuje obi (tzn. pás) a mohli jsme vyrazit. Byla středa 29. září a můžu říct, že náš trénink byl vážně náročný. Takhle po roce můžu říct, že to byl opravdu jeden z nejnáročnějších. Doteď nechápu, proč ten trénink udělala naše senseika (trenérka) tak posilovací, k samotnému karate jsme se dostali v poslední čtvrt hodině. Možná to bylo i tím, že jsem po skončení té první hodiny, co jsme se byli jen dívat, řekla, že to nebude zase tak náročné… Chtěla nám asi ukázat, že umí udělat i extra náročné tréninky.
Vyfotila jsem se před tréninkem, úsměv mě po jeho skončení rychle přešel 😀
V aktuálním klubu jsem se do karate znovu zamilovala. Začala jsem si sama hledat různé informace o jeho historii, vzdělávám se v katách od youtuberů z různých koutů světa. Takhle zpětně můžu říct, že jsem za uplynulý půlrok udělala fakt velký kus cesty. Znovu jsem se naučila všechny názvy jednotl. technik, pomalu, ale jistě se zlepšuju i v postojích a taky se snažím o dynamiku v katách.
Jsem takhle zpětně hrozně ráda, že jsem dala tomuhle sportu druhou šanci. Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě ♥
Pokud by vám zajímalo, co přesně kata obnáší, tak tady máte video od mého oblíbeného karatisty. Kata nese název Bassai Dai a řadí se mezi mistrovské, které jsou ty náročnější ↓
Budu se pouze katám věnovat v příštím článku, kde vám klasicky povím i historky přímo z tréninku.
Fotka všech mých knih o karate a taky samotných desek. Přebarvila jsem si i logo klubu na růžovo, aby mi ladilo k deskám. No jo, jsem tak trochu šprťák… Mám hrozně ráda systematičnost a přehled, bez nich by se mi toho dosáhlo špatně.
Geny nezapřu, táta má totiž desky jen o karate taky 😀
Knihy o karate, malé kimono jako přívěsek, desky a také bílý a žlutý pás, který jsem nedávno získala na zkouškách.
Je opravdu rozdíl, když máte fakt dobrého trenéra, který vám opravuje chyby a dokáže vás i pochválit oproti předchozímu, co bazíroval na detailech a já se vůbec nepohla z místa. Souhlasím s tvrzením z jedné výše vyfocené knihy, že úspěch závisí ze 70 % na sensei a na 30 % na samotném cvičenci.
Hrozně se těším na další rok v aktuálním klubu, co nového přinese a co dalšího se naučím ♥