Ahojky, dneska jsem tu zase s mými aktuálními myšlenkami.
Můj vesmír se začal rozpadat kvůli někomu.
Jak velké změny dokáže způsobit jeden člověk, který se vybarvil až teď?
Takže… můžeme jít na to!
Sice je to písnička trochu hodně o něčem jiném, ale tohle vystihla dokonale – „How do I say goodbaye?“
Jak se říká – všechno jednou končí. Bohužel.
Dneska mi člověk, se kterým jsem se lépe poznala, řekl, že zvažuje odchod z našeho týmu. On je ten, kdo ho drží pohromadě. To on vytváří tu atmosféru, kdy si povídáme a kdy následně dřeme takovým způsobem, že pliveme krev. To je ten člověk, ke kterému vzhlížím už asi třetím rokem a do kterého jsem se zbláznila jako nějaká puberťačka. (Viz článek Můj princ na bílém koni)
Šestý smysl
Jsem holčina, která má šestý smysl. Věděla jsem, že je něco jinak. Že je něco špatně. To prostě už poznám. Hlavně na něm, sleduju ho už dlouho. Už neměl v očích tu jiskru, byl takový skleslý. Dneska jsem měla dvouhodinovku na přímém letní slunci, takže lahůdka. Jakmile jsme se zahřáli, tak bylo vidět, že má něco na srdci. Už to na něm prostě poznám, mám ho přečteného jako knihu.
Řekl nám, jak na tom zrovna je a co mu leží na srdci. Zmínil se, že zvažuje odchod.
„To jako chceš skončit úplně, anebo si najít nový oddíl?“ Srdce mi v tu chvíli ani nebilo, jak jsem se děsila odpovědi.
„Chci skončit úplně.“ Podíval se na mě. „Chci si od toho všeho dát pauzu.“ Ani nevíte, jakou práci mi dalo se tam nerozbrečet. Zůstala jsem beze slov.
„To nám snad neuděláš, ne?“ Řekla jsem to se vším smutkem, co jsem v sobě danou chvíli měla.
Ukázalo se, že viníkem je hlavní šéf. Pořád mu házel klacky pod nohy, neustále na něho útočil a v něm se to za tu dobu nastřádalo. Bohužel to jsou jen důsledky činů šéfa. A mě to neskutečně se*e. Vždycky jsem se nejvýše postavené osoby zastávala, pořád jsem jí pomáhala a snažila se být dobrým členem klubu. Můj trenér to taky dělal, dokonce se nás ujal a začal nás vést. Teď ale zvažuje skončit.
Milovala jsem ty dny, kdy jsem chodila poslední roky cvičit s tím nadšením, že zase on povede trénink. Pokud tam ještě nebyl, vyhlížela jsem ho z okna. Když přišel, pokaždé na mě nepatrně mrkl a usmál se. Když najdete spřízněnou duši, prostě to poznáte.
Mám přesně dva měsíce, než odjede někam pryč na to ho přesvědčit, aby to aspoň zkusil změnit. Aby si promluvil s vedením a pokusil se to urovnat. Nenechám ho odejít jen tak bez boje. Nikdy jsem se neuměla skoro za nic postavit, říct nahlas, že mi na tom záleží. Pokud jo, tak ne s takovým důrazem, jakým bych chtěla. To se teď změní, teď mi jde doslova o všechno!
Věděla jsem, že mi na něm záleží, ale že až takhle, to jsem nečekala. To on je vlastně střed mého vesmíru, okolo něhož se všechno točí.
