Ahojky, dneska jsem tu s článkem o závěrečné jízdě.
Jak to celé vlastně probíhá? Jak se na ni připravit?
Udělala jsem ji?
Takže… můžeme jít na to!
Tematická písnička:
Před zkouškou
Den předem jsem se podívala na různá videa na YouTube zaměřující se na předjezdovou kontrolu. Hodně mi pomohlo tohle ↓ Pán v tom má systém a navíc vše dokonale vysvětluje.
Prošla jsem si svoje zápisky z hodin teorie. Můj učitel na hodinách teorie vyprávěl různé trasy, které se na závěrečkách jezdí, tak jsem si je všechny poctivě zapisovala. Byla jsem z celé třídy jediná, která si psala naprosto vše. Jak se mi to teď hodilo.
Večer před dnem D jsem se rozhodla jet na trénink na kole. Byla to moje první jízda na něm, táta mi ho musel pořádně nafouknout. Nasedla jsem a jela. Hezky mě to zahřálo, ale nějak jsem nedomyslela, že to je pořádně do kopce a celkově přes 7 kilometrů tam i zpět 😀
Den závěrečné jízdy
Ráno jsem se vzbudila s pěkně bolavýma nohama, každý krok jsem pěkně cítila.
V tramvaji jsem si v ní ještě raději procházela předjezdovou kontrolu, protože tam toho je hodně a nic se neodpouští.
Komisař nám to posunul. Učitel se mě ptal, jestli mám čas až za dvě hodiny. To jsem mu odkývala, protože jsem tu závěrečnou jízdu chtěla dneska a navíc jsem byla v centru. Byla jsem na to připravená. V mezičase jsem byla v knihovně. Měla jsem úplně stejné pocity jako tehdy, když jsem šla maturovat. Neuvěřitelný stres a pocit na omdlení. Navíc jsem tu zkoušku chtěla mít zrovna dneska, protože moje mamka dělala řidičák den předem. Je to takové symbolické.
Můj učitel na mě čekal přímo před autoškolou. Po pozdravu jsme šli hned k autu, ptal se mě na předjezdovou kontrolu a na to, co bych zkontrolovala. Spletla jsem se o 2 mm v dezénu pneumatiky. Docela jsme se nasmáli, byla jsem z toho všeho totálně nervózní a vyklepaná. Nedávala jsem to na sobě znát, smála jsem se jako obvykle. Odzbrojila jsem ho odpovědí na jeho otázku, jaké všechny doklady potřebuju při řízení. Říkala jsem, že občanský průkaz a pak také řidičský průkaz, teda až ho budu mít. Na to se začal smát 😀 Potřebovala jsem odlehčit situaci, což se mi povedlo. Atmosféra hned byla mnohem uvolněnější.
Vše jsem potom řekla správně, tak se mohlo jet na zkušební jízdu. Zapla jsem si pásy, nastavila zrcátka, sedačku, zařadila rychlost, povolila ruční brzdu a konečně se rozjela. Učitel mi říkal, kdy jsem měla blikat a kdy by bylo dobré si přeřadit. Byla jsem strašně nervózní, tep jsem měla snad 300. To to ještě ani nebyla finální závěrečná jízda.
Můj učitel se mě cestou zeptal, jestli budu chtít mít při jízdě zapnuté, anebo vypnuté rádio. Normálně mi to jako spolujezdci vadí, ale jako řidiči ne. Chtěla jsem ho mít zapnuté, aspoň mě to trochu uklidní. Bylo to hrozně milý, jak mi to chtěl co nejvíc ulehčit. Dojeli jsme na cvičák, kde jsem si cvičně zkusila sestavit trojúhelník a taky jsme se bavili, jaké všechny kapaliny jsou v autě.
Závěrečná jízda a její průběh
Chvilku jsme čekali, po chvíli přijel můj komisař na motorce. Počkala jsem asi deset minut, než vyplnili potřebné papíry. Komisař přišel k autu a chtěl po mně občanku, jestli jsem prý za sebe neposlala náhradnici 😀 Vtipy sršel celou dobu před nasednutím. Pak mi řekl všechny podstatné informace, jako že mi bude říkat, kam mám jet. Zdůraznil, že překročení povolené rychlosti není přípustné. Po všech formalitách jsme šli k další části zkoušky.
Komisař se mě ptal na kontrolu auta, tak jsem hned začala povídat o registrační značce. Zůstali jsme u ní, kdy jsem měla zjistit platnost STK. Pak mi řekl, ať vyjmenuju všechna zadní světla. Když jsem pak ztichla, tak mi řekl, že by chtěl ještě další tři. Šlo to ze mě jako z chlupaté deky, měla jsem fakt okno z toho stresu 😀 Můj učitel mě nepatrně naváděl, všechna jsem pak vyjmenovala. Spíš se snažil získat mi čas, bylo to milý.
Když jsem zvládla tu kontrolu, tak jsme všichni nasedli do auta. Oddychla jsem si, jízda oproti tomu není tak náročná. Zkontrolovala jsem si před komisařem vše znovu (viz výše) a chtěla jsem nastartovat. Učitel mi nepatrně naznačoval rukou pásy. Sáhla jsem si na ten svůj a ujistila se, že ho mám zapnutý. Taky že jo, nechápala jsem. Pak mi docvaklo, že oni dva nejsou připoutaní. Řekla jsem hrozně nejistě, že jim chybí pásy.
„Nestyďte se a řekněte, co máme udělat.“ Komisař se usmíval od ucha k uchu.
„Oba dva byste si měli zapnout pásy.“
„Vše máte zkontrolované a informovala jste nás, že se máme připoutat. Teď je na nás, jestli to uděláme. Já se připoutám. Můžeme teď vyjet?“
Ano! Chtěla jsem zakřičet. Na samotnou jízdu jsem se těšila. Chtěla jsem mu předvést, jak to všechno umím. Kývla jsem a nastartovala. KONEČNĚ!
Jela jsem fakt jak s hnojem, nechtěla jsem v žádném případě byť jen o kilometr v hodině překročit rychlost. V autoškole se nic neodpouští, bere se aktuální informace z tachometru. Je jedno, že ukazuje zhruba o 4 kilometry víc. Překročení rychlosti = neúspěšná zkouška.
Celou cestu mi říkal příkazy stejně jako můj učitel při normálních jízdách. Zněly např.: „Na kruhovém objezdu pojedeme třetím výjezdem.“ Připadala jsem si chvílemi jak s navigací 😀 Bylo super, že vše říkal hodně dopředu.
Opravdu jsem otáčela hlavou, aby bylo vidět, že se dostatečně rozhlížím. Když už jsem jela, brala jsem to fakt v klidu a jako že tam komisař není. Můj učitel pořád kýval hlavou na znamení, že to dělám všechno dobře.
Byl na telefonu a i tak sledoval provoz. Občas mi levou rukou něco naznačil. Například ukazoval, ať na dálnici zrychlím. Ještě štěstí, že mám tak dobré periferní vidění. Samozřejmě, že tohle by komisař vidět neměl 🙂 Udělal to asi dvakrát, ale i bez toho bych vše věděla. Na závěrečnou jízdu jsem byla díky němu dokonale připravená.
Moje jízda přes rodné město (viz mapka níže). Vzal mě snad přes tři vlakové přejezdy, dvakrát jsem najížděla na dálnici a také jsem to brala přes uličky, kde je maximální rychlost 30 km/h.
Chtěl po mě taky zaparkovat popředu i couváním u Lidlu. Hezky jsem si najela, dala blinkr a opravdu jak šnek jsem zajela na místo mezi dvěma auty. Řekl mi, ať to srovnám, že nejsem uprostřed parkovacího místa. Já jsem sice extrémní pedant, ale podle mě jsem měla auto vychýlené opravdu minimálně, na svém místě jsem stála dobře. Můj učitel měl úplně stejný názor, zastal se mě, že to mám zaparkované dobře. Komisař má vždy pravdu, proto jsem kývla, neodporovala, zařadila si zpátečku a srovnala to. Pak po mně chtěl vyjet a zacouvat úplně do toho samého místa. To mi jde mnohem líp než parkování po čumáku (což doteď nechápu, couvání je snad pro všechny lidi těžší). Zacouvala jsem tam jako machr, bylo to přesně vycentrované uprostřed parkovacího místa. Za to jsem na sebe byla patřičně pyšná. Po tomhle parkování jsme mohli odjet pryč, vše bylo v pořádku. Dala jsem na parkovišti přednost zprava a mohlo se jet dál.
Pak následovala rychlostní silnice, ale tu mám ráda. Vytáhla jsem to na nádherných 105 kilometrů v hodině, postupně si zařadila 4. rychlostní stupeň. Jeli jsme po ní docela dlouho, pak to vzali přes kruháč a jeli po ní zase zpátky.
Příhoda – Zhruba v půlce jsem měla zabočit do takové menší uličky, kde byla snížená rychlost. Jízdu jsem podle toho samozřejmě přizpůsobila. Měla jsem zařazenou dvojku, odbočila jsem doleva a spatřila hrdličku na silnici. Zpomalila jsem, zařadila si jedničku a jela opravdu krokem. Nechtěla jsem ji samozřejmě přejet. Učitel vedle mě se začal culit, rukou se to snažil skrýt. Já jsem si toho samozřejmě všimla a pak se k němu přidala. Přeci nepřejedu živého tvora, pomyslela jsem si. Kdyby tam běžel pes, oba by mě na to upozornili, ale u hrdličky ne. Naštěstí rychle odlétla pryč a já mohla zvýšit rychlost na neuvěřitelných 25 kilometrů v hodině.
Samotné vyhodnocení zkoušky
Když jsme vjeli na cvičák, spadl ze mě trochu stres. To netrvalo dlouho, protože se najednou přede mnou začala zavírat závora. Pomalu a opatrně jsem zastavila. Učitel si ze mě dělal srandu, že to mám i s menší bojovkou. Ještě štěstí, že mě ta závora nesejmula 😀
Dojeli jsme zpátky na místo, odkud jsme začínali. Učitel mi řekl, ať to dám přímo naproti jejich druhému zaparkovanému autu. Měla jsem dát můj čumák auta tak, jako bych ho chtěla nabourat. Najela jsem si a začala najíždět přímo do jedné řady parkovacích míst.
„Zaparkuj to líp než on,“ znělo od učitele. Protější auto stálo na dvou parkovacích stáních. Předběhla jsem ho, už jsem jela v jedné řadě parkovacích míst. Na to kývl a usmál se.
Zařadila jsem neutrál, zatáhla ruční brzdu a motor vypla.
Komisař si něco psal na papír, pak mi dal podepsat formulář.
„Jestli jste to nepochopila, tak jste to udělala 🙂 “
Měla jsem z toho strašnou radost, ale ještě větší měl můj učitel. Vystoupili jsme z auta, komisař tam ještě něco vyplňoval. Učitel se usmíval jak měsíček na hnoji. Prý z toho má vždycky větší radost než my. Odvětila jsem mu na to, že si to nemyslím. Všichni jsme se smáli. Prý se směju pořád, vážný výraz nemám, tak to na mě není zase tolik vidět 😀 Tohle mě totálně odzbrojilo.
Prý jsem se dokázala tak extrémně vybičovat, že to v životě neviděl. Byl to opravdu úplný opak než to, co jsem dělala během normálních jízd. Dokonce i poslední jízdu před závěrečkou jsem dělala blbosti, které bych už dělat neměla. Prý to mají lidi přesně obráceně, což je vtipné 😀 Já musím mít vždycky něco echt, už jsem si na to po těch x letech zvykla.
Mamka večer měla pozdě k večeru telefonát přímo od autoškoly. Učitel jí říkal, že takhle precizní jízdu už dlouho neměl a že z toho má hroznou radost už od rána. Prý musel udělat radost i mojí mamce ♥
Větší pochvalu jsem si snad ani přát nemohla, bylo to hrozně milý. Jsem z toho úplně v euforii ještě teď.
Dneska se ze mě stal oficiálně řidič skupiny B 🤩
Takhle dobrou jízdu jsem v životě neměla, ani jedna chyba. Večer to půjdu oslavit 🥳
#autoskola
Taková menší zajímavost – tuhle fotku jsem fotila já přímo na cvičáku mojí autoškoly ♥