Ahojky, dneska bych vám ráda ukázala jednu knížku, která je v povinné četbě.
K maturitě jsem si ji nevybrala, protože mě zaujaly jiné.
V hlavním hrdinovi jsem se našla hlavně tehdy, když něco vyprávěl.
Takže… můžeme jít na to!
Hodnocení knížky (podle mě):
♥ ♥ ♥ ♥ ♥ Knížka mě mile překvapila.
Obsah knížky:
Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel…). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí…
Moje recenze
Ze začátku se mi hlavní postava nezamlouvala. Její styl vypravování mi přišel hodně zvláštní, často jsem se ztrácela v tom, co chtěla říct. Musela jsem si hodněkrát přečíst daný odstavec znovu. Po chvíli se tohle zlomilo a já si na vypravování zvykla.
Líbilo se mi, že Holden uměl být dost sarkastický a okolí to nepoznalo. V tomhle jsem se viděla, protože to zažívám taky. U téhle scény jsem se nad tím pousmála.
„Co to čteš?“
„Knihu.“
Obrátil mi knihu a podíval se na desky, aby viděl, jak se to jmenuje. „Je to dobrý?“ povídá.
„Ta věta, co čtu, je senzační.“ Dovedu bejt značně sarkastickej, když jsem ve formě. Ale on to stejně nezaznamenal. Když má člověk kolem sebe takovýho kluka, jako je Ackley, tak nic nepřečte. To prostě nejde.
V knize se objevuje hodně ironie, sarkasmu a taky nedůvěry hlavní postavy vůči ostatním. Má strach z budoucnosti, co se z něj po vystudování stane. Pozastavila jsem se nad tím, čím by chtěl být. Představoval si sám sebe, jak na kraji pole je strmý sráz a u něj by stál a chystal děti, aby nespadly dolů. Je to podle něj jediné zaměstnání, které má smysl.
Líbilo se mi, jaký byl Holden. Např. uvažoval nad tím, kam letěly ty kachny z rybníka. Dokázal se na to ptát kohokoli a pořád o tom dumal. Taky mi přišlo komický, že přemýšlel o tom, jestli mrtvýho zajímají kytky na břiše. Občas i mě samotnou napadnou podobné myšlenky a taky s tím otravuju okolí 😀
Po čase nám přiblížil i jeho rodinu. Líbila se mi jeho sestra, byla podle jeho popisu roztomilá. Samozřejmě jsem se pozastavila nad tím, že i děti kouří cigarety a trávu. Když Phoebe chtěla chránit Holdena, řekla, že to ona kouřila. Její mamka reagovala podle mě špatně. Ale tohle je v Americe normální podle toho, co nám ukazují filmy a seriály… Neříkám, že všichni, ale bude jich dost.
Zpětně jsem si uvědomila, že se příběh odehrává jen ve čtyřech dnech. Setkala jsem se s tím už podruhé a líbilo se mi to. Jsem si jistá, že každý si v ní najde kousek sám sebe. V této knize jde hlavně o atmosféru, proto nečekejte děj, při kterém nebudete knížku chtít odložit.
„Co mě ale vážně nadchne, je kniha, kterou člověk dočte, načež by si přál, aby byl s autorem, co ji napsal ohromnej kamarád a moh mu zatelefonovat, kdy se mu zachce.“
Můžu ji jedině doporučit. Určitě se k ní někdy v budoucnu vrátím. Zajímá mě, jestli ji budu vnímat jinak 🙂
V knize bylo vyjmenovaných hodně filmů. Určitě se na nějaké z nich podívám. Byly to např. Pekařova žena a 39 stupňů.
Cena
241,- Kč
Autor
Jerome David Salinger
Koupit ji můžete tady ►ZDE◄
Citáty a pasáže z knížky
- Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte?
- Chtěl jsem koupit Phoebe jednu desku, která se jmenuje „Malá Shirley Beansová“. Ta deska byla hrozně těžko k sehnání. Byla o jedný malý holce, která nechce chodit ven, protože jí scházej dva přední zuby a ona se za to stydí. Slyšel jsem ji v Pencey. Jeden kluk, co bydlel o poschodí níž, ji měl a já se pokoušel ji od něj koupit, poněvadž jsem věděl, že Phoebulka bude do tý desky úplně vedle, ale on mi ji nechtěl prodat. Byla to senzační deska – hrozně stará – nazpívala ji černošská zpěvačka Estelle Fletcherová už tak před dvaceti lety. Zpívá to hrozně dixielandově a bordelově a nezní to vůbec jako doják. Kdyby to zpívala běloška, udělala by z toho pekelnej slaďák, ale Estelle Fletcherová v tom uměla chodit, a proto je to jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel.
