Ahojky, moc ráda bych vám tu shrnula uplynulý rok.
Podělím se o své boží zážitky, ale i o ty méně lepší, a také o historky ze života.
Takže… můžeme jít na to!
Nevím proč, ale každý Silvestr mám strašně melancholickou náladu. Vzpomínám na všechno, co se mi povedlo, ale i nepovedlo. Mám to ráda, ale zároveň konec roku nesnáším. Nechci, aby to skončilo, ale zároveň mám ráda nové začátky. Trochu oxymóron, že?
Začátek roku 2024
Letošní rok jsem začínala jako studentka, které začíná rok prodloužení studia. Byla jsem šťastná, chodila jsem na tréninky s mým trenérem (viz Princ na bílém koni), četla jsem knížky, měla jsem jasné vize, co se týče mé budoucnosti. Byla jsem šťastná single holka, co si užívá bezstarostné studium. V rámci možností, zkoušky mi stále zpestřovaly život.
Letošek toho přinesl strašně nového. Novou práci a tím pádem i pravidelný příjem peněz. Jen tak ze srandy jsem poslala životopis a ono to vyšlo! Díky ní mám i skvělé spolupracovníky. Mám skvělého nadřízeného, manažera, se kterým jsme si fakt sedli. I šéf je dobrý, má mě rád, což se nestává běžně. Se všemi, co každý den potkávám, jsem si vytvořila nějaký vztah. Je hrozně hezké někam takhle patřit. V práci trávím 8,5 hodiny každý den, tak proč si to nezpříjemnit? Nejvíc k srdci mi přirostl můj spolupracovník, který sedí v kanceláři naproti mě. O něm napíšu ke konci článku samostatný odstavec, anebo i samostatný článek, protože si ho zaslouží ♥
Také jsem zažila i ne úplně šťastné momenty. Během roku se toho hodně změnilo. Můj trenér, kterého miluju nade všechno na světě, se rozhodl skončit s vedením dospělých. Tehdy mě to strašně moc sejmulo, brečela jsem několik dní v kuse. Byla to pro mě fakt velká rána, kterou jsem sice podvědomě tušila, ale i tak to bylo dost drsný. Ztráta nejlepšího přítele, i když jsme spolu nikdy nechodili. Byla to pro mě strašně silná platonická láska. Odešla spolu s ním i naděje, chuť, motivace chodit na tréninky. Na trénincích mi chybí TO. To on byl jako magnet, který držel všechno pohromadě. Teď mám pocit, že se stává magnet ze mě a musím jeho funkci zastat.
Z práce jsem byla zprvu strašně nadšená. Jsem ve funkci výkonná asistentka, pod což se schová skoro všechno. Můj šéf mi dával úkoly a postupně na množství přidával. Můj manažer a já jsme vytvořili takový super tým, že bych si o tom mohla jen zdát. Bohužel v listopadu onemocněl takovým způsobem, že skončil v nemocnici. Ze dne na den na mě padlo vedení další firmy. Nebyla jsem jen jeho zástup, už jsem po čase fungovala jako manažerka. Množství práce a s tím spojeného stresu se stále stupňovala. Navíc se školou toho začínalo být enormně moc.
V práci jsem zažila takový nápor, který už jsem nezvládla. Můj šéf se rozhodl na začátku prosince odjet doslova na druhý konec světa a mě nechat ve vedení firmy samotnou. Ještě před odjezdem vyhodil vedoucího jedné z firem, což jsem po něm také samozřejmě převzala. Moje tělo mi dávalo postupně najevo, že už je to na něj moc. Neposlouchala jsem ho, přecházela jsem i nemoc, jen kvůli tomu, abych mohla být v práci. A k čemu tohle všechno vedlo? Tělo řeklo ne. V pátek 13. prosince jsem ráno jela do práce, i samotná cesta byla v něčem jiná. Připadalo mi, že jsem jen tělo ve volnoběhu. Na křižovatce kousek od práce, jsem klasicky zastavila, rozhlédla se, a odbočila doleva. Najednou tma. Vedle zprava byl zničehonic autobus! Ten začal pochopitelně troubit, já jsem okamžitě sešlápla brzdu. Zastavili jsme od sebe pár desítek centimetrů! Zastavilo se mi srdce, a to nepřeháním. Celý den jsem se pak už jen třásla. Můj spolupracovník to zpozoroval, najela jsem na nouzový režim.
Kvůli tomuhle všemu jsem pak následující týden nezvládla dojet ráno do práce. Moje ruce nebyly schopné zatočit doleva na dálnici. I kdyby vedle mě někdo seděl a chtěl to udělat za mě, zlámala bych mu ruce. Až tak moc jsem tam nechtěla. Ocitla jsem se najednou u doktorky, které jsem všechno řekla. Dala mi silné léky na zklidnění.
Tohle byl ten zlomový okamžik, který všechno změnil. Ukázal mi, že zdraví mám jen jedno a že mám signály těla poslouchat. A to bez výjimky.
Jako velký milník musím zmínit i přejmenování blogu. Byla to pro mě fakt velká změna. Z Time to Style se stala Danielita. Jak jsem na tohle jméno vlastně přišla? Můj trenér mě takhle jednou oslovil ze srandy. Vysvětlil mi, že to je zdrobnělina mého jména ve španělštině. Od té doby mi to uvízlo v hlavě. A takhle jsem přišla ke svému uměleckému jménu ♥
Začala jsem chodit na mažoretky, čímž jsem si splnila další sen. Učím se zase ty těžší prvky, které jsem ani tehdy neuměla. Je to strašně super být mezi svými, co mají stejnou zálibu a vzájemně se podporují. Holčičí kolektiv ve sportu mám fakt ráda. Musím sice dojíždět do vzdálenějšího města, ale i tak to za to stojí.
No a z čeho jsem nejvíce nadšená? Mám od října kluka! Je naprosto dokonalý, je to jako kopie mě samotné, akorát v klučičí verzi. Rád čte, píše básně přímo mně na tělo, hraje rád počítačové hry, vystudoval chemii (což je vtipné, protože to jde totálně mimo mě, často mi z ní něco vysvětluje, což miluju), je extrémně hodný, čehož si strašně cením.
Jediné jeho mínus je, že se nedívá na filmy. Má radši anime. Ale jak jsem mu říkala: já když si usmyslím, že na nějaký film podíváme, tak mi bude těžké odolávat. Extrémně těžké 🙂
Jak jednou řekl sám: „Jsme jako jedna duše, kterou někdo rozpůlil.“ My jsme se dokázali najít. Doplňujeme se tam, kde se rozcházíme.
K tomuto se pojí ještě jedna věc. Nevím, jak to dělá, ale probouzí ve mně chuť tvořit. Moji múze neustále dává podněty k tvorbě, tvoření mi pak jde skoro samo. No a díky tomu jsem dokázala jednu pro mě naprosto neuvěřitelnou věc. Napsala jsem za jednu noc knihu! Splnil se mi snad ten největší sen, a to mnou napsaná knížka. Od prázdného dokumentu k finálnímu výtisku. Napsala jsem text, ten naformátovala, vytvořila obálku a to všechno vítězoslavně odeslala do tisku. Když jsem ji držela v rukách, začala jsem doslova skákat jako dítě. Byl to tak emotivní zážitek, na který nezapomenu do své smrti. Mám 2 výtisky, je to naprostý originál. Když jsem mu ji dala, byl strašně dojatý a překvapený zároveň.
Z mého spolupracovníka, z kluka za stolem, se stal můj kluk. Mám ve svém životě poprvé po svém boku někoho, kdo si to místo zaslouží. Naprosto vším.
Zakončení roku 2024
Poslední hodiny roku 2024 jsem oslavila poprvé mimo domov. Je to fakt strašně zvláštní pocit. Nebudu s rodiči, ale se svým klukem. Pořád si mimochodem zvykám na to to říkat. Budu dělat jednohubky sama a přípravu jídla bez mamky. Kdyby mi někdo minulý rok řekl, že to bude možná i poslední Silvestr s rodiči, tak bych se mu vysmála do obličeje. Nevěřila bych mu ani za mák. No a teď? Jsem tu v obýváku s mojí drahou polovičkou, každý je na svém počítači ve svém světě. A je to naprosto úžasné. Jsme takhle šťastní. Děláme si každý to svoje, spolu.
Přijala jsem sama sebe. Poprvé ve svém životě můžu říct, že se mám upřímně ráda. Jak svoje tělo, které není dokonalé, ale je moje. Dává mi všechno, proto jsem se ho naučila poslouchat, zaslouží si to. Miluju taky svoji osobnost. Třeba když jsem s ním, kdy dokážu vymýšlet stále nové a nové způsoby, jak ho něčím štvát. Dokážu ho rozesmát i naprostou blbostí.
Tímto posledním zápisem v tomto roce uzavírám tohle vzrušující období. Příští rok doufám, že některé věci zůstanou při starém a že se některé důležité změní ať už v dobrém, tak i v tom špatném. Nebudu se bát a porazím některé ze svých strachů.
Děkuju za rok 2024, byla to fakt jízda.
No a celkové poučení z toho všeho? Vždycky vysvitne duha. I když je déšť, který se zdá jako nekonečný, duha se po čase objeví. Chce to trpělivost.