Ahojky, dneska jsem tu s žhavými novinkami!
Jak pokračuje moje pohádka s mým princem?
Pohli jsme se oproti minula z místa?
Takže… můžeme jít na to!
Znovu usedám ke klávesnici a sepisuji vám svůj menší “seriál” o svém princi na bílém koni. V předešlých článcích jsem vám ho trochu přiblížila, hlavně jeho úžasnou povahu a taky osobnost. Dneska jsem tu s novinkami, jak se to celé posunulo.
Zase tu mám písničku, která dokonale vystihuje moje aktuální pocity. Posledních pár dní jsem si ji pouštěla stále dokola a dokola jako nějaký zaláskovaný puberťák 😀
Můj plán
První článek z téhle série (►ZDE◄) je o tom, že jsem mu bonboniéru chtěla dát na konci školního roku jako takové poděkování.
Druhý článek (►ZDE◄) je o mém dalším plánu. Vymyslela jsem text na kartičku, kterou bych dala k bonboniéře. Bohužel na úplně závěrečnou hodinu nepřišel, asi mu do toho něco vlezlo. Kartičku jsem mohla vyhodit, už by nebyla aktuální. Přála jsem mu v ní, ať má hezké léto.
Neztrácela jsem naději. Vymyslela jsem, že mu ji předám, až se znovu uvidíme. Byla jsem překvapená, když se objevil na letním tréninku. Rozhodla jsem se, že mu tu bonboniéru dám na začátku nové sezony jako poděkování jak za minulý školní rok, tak i za léto.
Jak jsem psala v minulém článku: Kdo se nikdy nevzdává, pokaždé zvítězí ♥
Bonboniéra
No a co ta bonboniéra, o které jsem psala v minulých článcích? Konečně jsem mu ji minulý týden dala!
Když vyšel z místnosti a šel směrem ke mně, zhluboka jsem se nadechla na kuráž. Řekla jsem si: Teď, anebo nikdy! a oslovila jsem ho jménem. Zvedl oči ze země, usmál se a přišel až ke mně. Řekla jsem mu, že tu pro něj mám poděkování za to, že nás minulý rok a i teď v létě vedl. Byl za to strašně moc rád. Odvětil, že je to moc milý. Předala jsem mu dárkovou tašku a on se do ní hned podíval.
Jeho pohled okamžitě zkoumal, jaký je její obsah. „Páni, z toho ale pořádně přiberu.“
Na to jsem odvětila, že určitě ne. Oba jsme se na sebe culili jako vždycky 🙂
Je možné, že si dopisu ihned nevšiml. Musela jsem ho podruhé přepsat, aby byl aktuální. Nezapomněla jsem svůj záměr a na poslední řádek k podpisu jsem napsala: Merci za to, že jsi.
Musím se smát, ale předtím, než jsem mu ji dala, jsem z toho byla strašně nervózní. Ani vlastně nevím pořádně proč. Možná jsem se bála jeho reakce. Ale ta mě ohromila, takovou jsem nečekala.
Je hrozně hezké dělat druhým radost. Rodiče se mi smějí, že jsem pomalu obdarovala všechny, které znám 😀 Byla jsem ráda, že jsem takhle dala bonboniéry postupně všem svým trenérům. Ani nevíte, jakou z toho měli radost. Upřímně? Překvapilo mě to. Asi jsem byla jedna z mála či úplně jediná, která jim dala nějaké poděkování.
Společná hodina
V létě jsme neměli oficiální hodiny, bylo to takové neformální. Minulý týden jsme se oficiálně vrátili zpět na naše místo. Ani nedokážu říct, jak mi to všechno chybělo. Ti lidi, se kterými jsme se vídali vícekrát do týdne. Trenéři, kteří nás trénovali do našich posledních sil. To místo, kde jsme každý potili krev.
Mám ráda, když se věci vrátí do starých kolejí. Jak jsme změnili v létě místo našich společných hodin, tak to byla příjemná změna. Trénovali jsme venku na čerstvém vzduchu, párkrát nám sprchlo, ale jinak to bylo fakt super.
A co vlastně můj princ? Jak reagoval na tu mojí děkovnou kartičku? Zatím jsme se od té doby neviděli. Během příštího týdne to bude vícekrát, tak se to snad zase trochu posune 🙂 Snad se vám zase brzy ozvu.