Ahojky, dneska bych vám ráda představila jednu starší knížku.
Pořád jsem na ni narážela a teď se na ni konečně dostalo.
Chvílemi jsem měla pocit, že snad někdo napsal příběh přímo o mně 🙂
Takže… můžeme jít na to!
Hodnocení knížky (podle mě):
♥ ♥ ♥ ♥ ♥ Byl to super začátek série, určitě budu v jejím čtením pokračovat.
Obsah knížky:
Penny má tajemství. Pod přezdívkou Girl Online si začne psát blog o svém každodenním životě – o klucích a kamarádkách, o trablech ve škole i doma, ale také o záchvatech paniky a úzkosti, kterými v poslední době trpí.
Když ji na školním představení potká ten „největší trapas“, který díky internetu uvidí „celý svět“, a situace začne být na všech frontách na pováženou, rodiče ji vezmou na pár dnů do New Yorku. A tam Penny potká Noaha: úžasného charismatického muzikanta, kterému se prostě nedá odolat. A vůbec poprvé v životě se doopravdy zamiluje. A jak jinak (je přece blogerka!), o své pocity se upřímně podělí se všemi čtenářkami svého anonymního blogu.
Jenomže Noah má taky svoje tajemství. A kvůli němu její anonymita na webu jednoho dne praskne jako mýdlová bublina – a v ohrožení se neocitne jenom ona, ale i její vztahy k nejbližším přátelům.
Moje recenze
Do knížky jsem se začetla velmi rychle, stránky mi jen ubíhaly pod rukama. Když jsem ji četla před spaním, tak jsem si řekla Musím už jít spát, už je pozdě, ale potom jsem se stejně k příběhu vrátila a pokračovala ve čtení. Musím ocenit i obálku, která je podle mě hodně originální, krásně pasuje k příběhu.
V tomto příběhu se hlavní hrdinka jmenuje Penny, která trpí úzkostí. Její mamka pořádá svatby v různých tématech, tudíž hodně cestuje. Penny pojede s oběma rodiči do Ameriky do New Yourku kvůli jedné svatbě. Tady vlastně začíná příběh, který souvisí s klukem, o kterém Penny začne blogovat.
Hrozně se mi líbilo, že Penny si spolu s jejím kamarádem Eliottem vymysleli takový šifrovaný způsob komunikace přes zeď. Různý počet zaklepání znamenají jinou věc. U některých jsem nezjistila význam, tak snad se ho dozvím v příštích dvou dílech, protože mě to zajímá.
2 zaklepání – Můžu přijít?
3 zaklepání – Můžeš přijít.
4 zaklepání – Jasně, přijď hned.
5 zaklepání – Jseš vzhůru?
6 zaklepání – Miluju tě.
8 zaklepání – Mám tě rád.
10 zaklepání – Pojď okamžitě ke mně. (Používají to v případě nejvyšší pohotovosti.)
Taky se mi líbil Den kouzel a tajemství, ze kterého bych byla jako malá nadšená. Co se při něm dělá si už musíte zjistit sami 🙂
Měla jsem pocit, že o mně někdo napsal knihu. Taky mám blog, jsem občas taky nešikovná a občas mě přepadají úzkosti, ale ne tolik jako Penny. Tyhle dvě věty mě vystihly dokonale, protože se mi to občas stane s nápadem na článek:
Cítím, jak mě začínají svrbět prsty, protože mě zčistajasna napadne téma pro můj blog. Někdy má člověk pocit, že škola je jedna velká divadelní hra a my všichni musíme neustále hrát role, které jsme dostali.
U tohohle odstavce jsem se smála, protože na mě taky sedí úplně dokonale:
Podívám se na smsku, kterou jsem napsala, a ušklíbnu se. Tři pusy… to je příliš. Obzvláště když on mi žádnou neposlal. Vymazávám polibky. Jenomže teď ten text vypadá fakt nijace, tak nějak nepřátelsky… Doplním ho tedy o smajlíka. Jenže to zase vypadá dětinsky. Že bych ho vyměnila za mrkajícího smajlíka? Ne, to zase vypadá moc vyzývavě. Mažu dalšího smajlíka a přidávám P jako Penny. Jenomže to pak vypadá, jako bych jen zkopírovala Noahovu zprávu. Musím vymyslet něco, co bude aspoň trochu originální, co bude mít trochu šťávu. Tři výtahy přijedou a zase odjedou, ale já tam pořád jenom stojím, píšu a mažu, píšu a mažu. Jak se dá vymyslet něco originálního a „dospělého“ a nepůsobit až moc snaživě nebo formálně? Nakonec tedy napíšu jen „Já děkuju TOBĚ, Penny“ a přidávám emotikon s palcem nahoru. Což se mi zdálo jako super nápad – ale jen do okamžiku, než jsem stiskla ODESLAT.
Autorka tuhle knížku napsala už před x lety, ale určitě pomohla hodně lidem s jejich úzkostí, protože v knížce se objevilo hodně tipů na to, jak ji zvládnout.
Co mi ale fakt vadilo, tak byla nešikovnost hlavní hrdinky. Sama taky občas zakopnu, ale Penny byla tak strašně nešikovná, že se jí dělo něco vlastně pořád. V tomhle mi hodně připomínala Bellu ze Stmívání, která to měla stejně. Tohle vlastně bylo jediné, co mi fakt vadilo.
Už se hrozně těším na druhý díl, který má taky hezkou obálku stejně jako tenhle díl.
Je to úžasná série, která přímo vybízí k přečtení během letních prázdnin ♥
Cena
235,- Kč
Autorka
Zoe Sugg
Koupit ji můžete tady ►ZDE◄ Zkuste se podívat po internetových bazarech, určitě ji najdete levněji.
Citáty a pasáže z knížky
- Má dokonalý surfařský rozcuch a modré oči mu září jako moře v zimním slunci. Abych byla upřímná, nejsem si tak úplně jistá, že je vyloženě můj typ – možná je až trochu moc dokonalou kombinací kluka z chlapecké kapely se sportovcem, ale je pro mě tak nezvyklé, když se o mě, jen o mě, zajímá někdo, do koho jsou zamilované snad všechny holky na škole, že se opravdu cítím celá nesvá.
- Když vejdu do apartmá mámy a táty, musím se rozesmát. Tátova strana pokoje je v podstatě prázdná – až na nějaký sportovní životopis položený na nočním stolku a kufr úhledně uložený u stěny pokoje. Mámina půlka ale vypadá, jako by ji postihlo tornádo – tornádo šatů a kosmetiky. Prokličkuju jedním velkým chaosem až k posteli.
- Napřed si vyfotím neustlanou postel – s panenkou usazenou na vršku hromady polštářů. Pak celý pokoj z nejrůznějších úhlů. A nakonec nezapomenu ani na snímky výhledu z okna ani na fotku křesla s přehozenou dekou – ta mi bude připomínat noc, kdy jsem po telefonu mluvila s Noahem a nebo bylo sytě oranžové. Když skončím, hned se cítím mnohem líp. Jako by mi pohled přes hledáček foťáku pomohl – doslova – na všechno líp zaostřit.
- Když totiž člověk pláče před někým jiným, když mu ukáže svou nejslabší stránku, vlastně mu tím dává najevo, že mu důvěřuje.
